Úly a jejích historie

Původním příbytkem včel byly a jsou různé dutiny stromů, ze kterých tzv. "brtníci" vybírali celé tzv. divoké plásty s medem. K utišení včel už tehdy používali různé hliněné dýmáky. Postupně si lidé stěhovali včely blíže ke svému obydlí a pro chov včel jim sloužily různé dřevěné špalky. V těchto špalcích se používaly zkřížené loučky pro zavěšení voští.

V Americe v polovině 18. století známý včelař L. L. Langstroth sestrojil systém nástavkových úlů a tím značně ovlivnil další vývoj v tomto oboru. Od poloviny 18. století se také v Evropě začaly vyrábět různé truhlíkové dělitelné úly. Skutečný rámek do úlu a také dělící mřížku vynalezl jako první ruský včelař P. I. Prokopov v letech 1813 až 1814.

Ani v Zemích koruny České jsme nezaspali. Na sjezdu včelařů v Brně v roce 1904 byla například schválena všeobecná rámková míra 39x24. Tento rozměr rámků patří i dnes v České republice k nejvíce používaným v různých úlových systémech.

Koncem třicátých let 19. století J. N. OettI v Čechách zhotovil ze slámy nástavkové úly. Nezastupitelné místo v historii mají rovněž úly ze slámy tzv. "košnice", které se používaly v první polovině 20. století zejména na Slovensku, ale také v Čechách. Kromě košnic můžeme vidět ve skanzenech také slaměné nástavky. Sláma se také používala z venkovní strany prkenného úlu k uteplení. Patřila mezi velice používané, levné a oblíbené materiály. Název slaměných úlů, tzv. košnice, se rozšířil od nás až k Jaderskému moři.

Po druhé světové válce se v Čechách vyráběly různé typy úlů, s různými rámkovými mírami. Z té doby jsou nejvíce známé úly "pětiletka" (9 rámků na studenou stavbu), "ležany" (v průměru 24 rámků, položených vedle sebe), "budečák" (úl, přístupný ze zadu), "moravský univerzál" a řada dalších bez konkrétního pojmenování. Platila zásada a ještě stále platí, "co včelař, to v úlové otázce výzkumník".

První pokus o zavedení úlu s jednotnou rámkovou mírou 37 x 30 proběhl v tehdejší ČSSR v roce 1960. Sice se nezdařil, ale později se tento úl vyráběl jako nástavkový s dělitelným dnem. Na jeho základě vznikla ještě další řada úlových soustav jednoduché konstrukce, jako např. K-39 nebo K-42. Dnes jsou už u nás nástavkové úly běžné. Z posledních novinek bych rád upozornil na úly s oddělitelným dnem, ve kterých je zabudované tzv. varroadno, vhodné pro sledování spadu parazitního roztoče s názvem Varroa destructorpři léčení. Toto dno by mělo být samozřejmostí u každého moderního úlu.

Na začátku sedmdesátých let minulého století se v Čechách začala rozchovávat kraňská včela. Linie těchto včel mají rychlý rozvoj a řadu dalších vynikajících vlastností. Abychom využili zmíněných vlastností, je nevhodné používat maloprostorové úly.

Z prvních chovatelských stanic, kde se začaly používat nástavkové úly pro chov kraňské včely, byly tehdejší statní statky v Tachově.

Šlo o nástavkový úl tzv. "tachovský univerzál" a každý nástavek byl na devět rámků. Úl měl už tehdy oddělitelné dno. Tento včelařský provoz navštěvovaly různé exkurze včelařů, ovšem způsob ošetřování včel v tomto provozu a zejména v těchto úlech, byl tehdy pro mnoho z nich naprosto nepřijatelný. Přechod ze starých dvou prostorových úlů na nástavkový způsob chovu včel totiž znamená změnit celý systém ošetřování. Budoucnost však dala tachovským odborníkům za pravdu. Drtivá většina profesionálů dnes včelaří pouze nástavkově.Výhodou nástavkového včelaření je, že včelař nemanipuluje s jednou mezistěnou nebo souší, ale s celým nástavkem mezistěn nebo nástavkem souší.